HISTORIE

CITACE Z VYHLÁŠENÍ PAMÁTKOVÉ ZÓNY OSADY BUĎÁNKA NÁRODNÍM PAMÁTKOVÝM ÚSTAVEM

Účelem vyhlášení památkové osady Buďánka je zachování tohoto malebného a památkově i urbanisticky zajímavého celku. Jde o soubor lidových domků terasovitě uspořádaných, které svými hmotami i  měřítkem dotvářejí terénní členitost. Ochrana se též týká dochovaných pěších cest a členění parcelace.

Pro své hodnoty se za památkovou zónu celek Buďánka prohlašuje, aby zůstal přirozenou a organickou součástí životního prostředí se všemi svými detaily a mohl být využit a sloužit

i pro širší území.

Osada Buďánka tvoří svým charakterem obytný celek, hodící se částečně k využití i pro nebytové účely typu dílen pro drobné řemeslníky, soukromé ateliéry pro bohému atd., je souborem terasovitě uspořádaných lidových domků, některé s klasicistním jádrem, které svojí členitou hmotou a příznivým měřítkem velmi dobře dokomponovávají zdejší členitý terén. Jsou zároveň dokladem malebného koloritu drobné zástavby minulého století. Důležitým prvkem je zde dochované členění terénu zvýrazněné přírodními schodišti, pěšími cestami a dalšími prvky respektujícími původní parcelaci.

Celá enkláva je pozůstatek toho, čemu říkáme vesnice ve městě. Je to jako na pražském hradě okolí Zlaté uličky, které bylo označováno v devatenáctém století za ostudu Pražského hradu a dnes je to velká atrakce hlavního města. Jméno Buďánka, spojené s osadou při Plzeňské třídě a zaznívající v názvech ulic této lokality na hranici Košíř a Smíchova, nesl původně nevelký viniční dům. Právě viniční nádeníci založili zárodek osady. V létech 1840–50 tu vznikla kolonie rozličných drobných domků, které si postavili chudí dělníci z blízkého pískovcového lomu, zaměstnanci břevnovské cihelny Petynka a drobní řemeslníci. Později se k nim přidali dělníci ze smíchovských fabrik, ale také místní galerka, jak o tom píše Jakub Arbesv romanetech Rváč a Můj přítel Vran. Do nedávné minulosti zůstávalo uchováno 14 většinou malých domků se sedlovou či pultovou střechou. Buďánka, nazývaná též "košířský skanzen" či "Montmartre" tak představovala naprosto ojedinělou ukázku periferijní zástavby, která už nemá na území Prahy obdoby a i v celé republice je minimum analogií (např. Kamenná kolonie v Brně). Památková hodnota nikdy nespočívala v jednotlivých objektech, ale právě v unikátním celku jakési minivesničky uprostřed města se zcela specifickou atmosférou.